Slovníček

C
chalupa
viz dům – chalupa – domek
chlebová pec
Standardní zařízení pro pečení chleba ve všech vesnických domácnostech s vlastními polnostmi. Pec má podobu nízkého, půdorysně vejčitého či obdélného prostoru, zpravidla klenutého z cihel. Pro udržení tepla se pec obestavovala hliněnými izolacemi do podoby velkého kvádru, jehož teplá horní plocha se využívala k odpočinku. Pro pečení se pec musela rozpálit spálením příslušného množství dřeva, jehož popel se pak vymetl a do pece se speciální lopatou s dlouhou násadou umístilo tvarované těsto – budoucí pecny chleba. Dým z pece odcházel dříve přímo nakládacím otvorem, později samostatným otvorem či otvory nad ním a nakonec stejně umístěnými otvory po průchodu samostatnými sopouchy, vedenými od zadní části pece nad její klenbou.
chlév
Univerzální název prostor pro ustájení dobytka, umisťovaných buď v zadní části jádra domu (chlévní či smíšený typ půdorysu), v navazujícím křídle za domem nebo v dalším samostatném hospodářském objektu ve dvoře. Pro mimořádnou provozní zátěž a nebezpečí požáru se chlévy prováděly relativně brzy jako zděné a vybavené klenbami.
D
domek
viz dům – chalupa – domek
dvojdům
Sestava dvojice domových dispozic pod jednou střechou, zpravidla ve vzájemně zrcadlovém uspořádání dispozice, napojená buď v zadní podélné nebo čelní stěně.
dvoutraktové řešení půdorysu
Dispozice, v níž jsou v příčném směru umístěny dvojice místností (v obytném čele zpravidla světnice a světnička, ve vstupním dílu síň a kuchyně, ve třetím dílu dvě komory nebo komora a chlév).
dymník
Komín s dole otevřeným ústím s horním koncem, vyvedeným až nad střechu domu. Běžné provedení dymníkových komínů ve vesnických domech bylo až do 18. století dřevěné, resp. dřevohliněné, s roubenou či rámovou (hrázděnou) kostrou a lepenicovou vymazávkou. Tyto komíny musely být nahoře opatřeny stříškou, aby déšť nevymýval ochrannou vymazávku.
dymníková (černá) kuchyně
Prostor pro vaření a nepřímou obsluhu vytápěcího zařízení, situovaného v sousedící obytné místnosti – světnici. Dymníkové kuchyně mohly mít různou stavební podobu (od velké niky, otevřené do zadní části síně, až po celistvou místnost s dveřmi), ale podobné vybavení – sestavy otvorů pro obsluhu topenišť, podestu pro otevřený oheň k vaření (umístěnou často před zmíněnými otvory) a nahoře vždy dymník – komín s dole otevřeným ústím, do něhož volně stoupal dým, vystupující z příslušných otvorů topenišť. Zatímco pro severovýchodní sektor Čech byly charakteristické nikové varianty kuchyní, přiléhající v boční stěně zadní části síně ke světnici, byla pro jihozápadní sektor Čech v 18. – 19. století typická černá kuchyně, zaujímající celou šířku vstupního dílu domu, která tudíž umožňovala rovněž vytápění třetího půdorysného dílu – zadní světnice.
dřevěné stropy
Zpravidla s nosnými hraněnými trámy, kladenými v příčném směru, kde plnily i důležitou úlohu ztužení celé stavby. Záklopy se na vesnicích povalové (z nehraněných kuláčů), později deskové, v obytných místnostech překládané. Po zpřísnění protipožárních opatření ve 2. polovině 18. století nastupují i na vesnici omítané podhledy, prováděné často spíše s použitím lepenice než vápenné malty. V 19. století je zejména v jihočeské oblasti běžný tzv. typlový strop, tvořený sestavou trámů, kladených na sraz, s omítaným či lepenicovým podhledem.
dům – chalupa – domek
Hierarchie obytných staveb ve třech základních sociálních kategoriích vesnických obyvatel – sedláků v usedlostech (statcích, dvorech, gruntech), chalupníků a domkářů. Chalupa má podobu drobné usedlosti nebo (častěji) úhlové sestavy či jediného objektu, v němž jsou obytná část a hospodářské prostory napojeny za sebou pod jednou střechou. Domek obsahuje pouze obytnou část a někdy minimální hospodářské příslušenství.
F
fara
Stavba s bytem faráře a dalším příslušenstvím (bydlení personálu, kancelář, archiv, pokoj pro hosty), podle situace případně s hospodářským dvorem typu zemědělské usedlosti. Fara svou náročnější výstavbou představovala vzor obytné stavby, jehož prvky se vesničané při pokrocích své výstavby snažili následovat.
H
hrázdění
Dřevěná konstrukce stěn, jejíž nosné jádro tvoří tesařsky zpracovaná rámová kostra z hraněných trámů. Výplň jednotlivých polí byla nejčastěji dřevohliněná, z lepenice, nanesené na tyčkovou kostru.
hájovna
viz myslivna, hájovna
J
jizba
Středověký název pro obytnou místnost s tzv. dymným způsobem vytápění, tj. s univerzální pecí, která se z jizby obsluhovala a do jejího prostoru vypouštěla dým (v jizbách se tedy i vařilo). Pro usnadnění soužití obyvatel s dymným provozem se jizby vyznačovaly specifickým stavebním charakterem a zařízením – oproti pozdějším světnicím měly větší výšku prostoru a otvory ve stěnách, které umožňovaly rozdělení prostoru na horní dýmovou a spodní čistší část s odvodem dýmu mimo jizbu – do venkovního prostoru nebo do síně). Univerzální pec byla ve vesnických domech od závěru středověku nahrazována sestavou dvou specializovaných zařízení s nepřímou obsluhou – kamen pro vytápění a chlebovou pecí. Tím se mohl změnit i charakter obytné místnosti.
K
kamna
Univerzální název pro vytápěcí těleso, sestavené zpravidla z keramických kachlů (v 19. století někdy z litinových dílů). Název, který od středověku příslušel tradičním nepřímo obsluhovaným kamnům, přešel v 19. století na modernější přímo obsluhovaná tahová kamna i kuchyňské sporáky.
kamna (tahová)
Vytápěcí zařízení s přímou obsluhou, sestavené ve zpravidla vertikálním tvaru z keramických kachlů či litinových nebo ocelových dílů.
kamna (tradiční)
Vytápěcí zařízení obytných místností – světnic, obsluhované nepřímo z prostoru dymníkové (černé) kuchyně, případně z menšího přikládacího prostoru. Kamna byla sestavena z keramických kachlů, spojovaných jílovou hlínou a měla různý, nejčastěji kvádrový tvar s charakteristickým přisazením ke stěně. Umístěna byla na vyzděném soklu nebo lehčí dřevěné či železné stojanové konstrukci. Nejen ve světnicích vesnických domů byla běžně doprovázena rohovou sestavou dřevěné lavice.
klenby
Dovednost zděného stavitelství, zabezpečující pevné a ohnivzdorné horní uzavření prostorů. Ve vesnickém prostředí se klenby uplatnily zejména ve chlévech v průběhu 19. století, a to v dobře datovatelném vývoji tvarů, začínajících klenbami křížového či valenými klenbami s trojbokými či pětibokými výsečemi. Daleko nejvíce se ale na vesnicích v průběhu 19. století uplatnily klenby plackové, a to od klasických (českých) placek k plošším pozdním (pruským) plackám s odlišným způsobem vyzdívání. V závěru 19. století byly plackové tvary vystřídány segmentovými klenbami do pasů, od přelomu 19. a 20. století se namísto pasů používají válcované ocelové profily.
kolna
Stavba, fungující jako přístřešek pro uskladnění vozů, dalších zařízení a nářadí, otevřená do dvora velkými volnými vjezdy.
komora
Nevytápěný prostor v domě nebo v hospodářské stavbě, vyhrazený zejména pro ukládání různých předmětů, produktů a zásob (komory spížní, sýpkové, na nářadí aj.). Komory sloužily i ke spaní, zejména v letním období v domech s omezenou možností pobytu ve vytápěných prostorách).
krbeček
Zařízení pro osvětlení světnice v podobě niky pro pálení loučí v sousedství vstupních dveří na straně k vytápěcímu koutu. Dým z krbečku se odváděl sopouchem ve stěně, vyvedeným do prostoru sousedící černé kuchyně.
krovy
Tesařské konstrukce střech pod krytinou, náležející na vesnicích až do poloviny 19. století (a mnohdy déle) tradiční hambalkové soustavě. Až do 1. poloviny 19. století se u náročnějších staveb mohlo uplatnit náročné podélné ztužení barokního typu s šikmými (ležatými) stolicemi, ale častěji se používaly jednodušší stolice stojaté. Teprve po polovině 19. století se objevují prvky systému vaznicového, často s míšením obou soustav. Ve 2. polovině 19. století se i na vesnicích často uplatňují varianty raných vaznicových krovů tzv. Rankova typu se šikmými stolicemi. Nejčastější jsou ale opět stojaté stolice, tentokrát ve vaznicovém provedení. Od přelomu 19. a 20. století se na českém venkově rozmáhá obliba polopatrových půdních nadezdívek a „nádražních“ modifikací vaznicových krovů, které se vyznačují menším sklonem ploch a volnými, přes okraj stavby přečnívajícími okraji střech na bocích i čelních stranách budov.
kuchyně
Univerzální název pro místo k přípravě pokrmů a obsluhu vytápěcího zařízení. U vesnického domu existují kuchyně od konce středověku v zadní části vstupního dílu (dymníková, černá kuchyně). Provoz těchto tradičních kuchyní je výrazně odlišný od kuchyní, fungujících na týchž nebo odlišných místech po proměně systému vytápění v polovině 19. století (sporáková, tahová kuchyně).
L
lepenice
Směs jílové hlíny se slámou, případně jinou vaznou příměsí, v minulosti nejen na venkově snadno dosažitelná univerzální výplňová, izolační a krycí hmota, zlepšující tepelně izolační a protipožární charakteristiku dřevěných konstrukcí.
límec
Pokud neměla být v dymníkové kuchyni kouři vyhrazena celá horní část prostoru, vymezil se nějakou lehčí konstrukcí pod ústím komína jakýsi lapač dýmu, jehož spodní okraj byl nejčastěji vynášen trámovou obrubou. Takovýto útvar se nazýval límec (podle německého Mantel), a spodní nosný trám někdy mandrholec (podle německého Mantelholz).
M
mlýn
Stavba s mlýnicí – tedy prostorem a zařízením pro mletí obilí s vodním nebo větrným pohonem. U vodních mlýnů existovala mlýnice častěji jako součást domu, v jehož uspořádání zaujímala jeho zadní hospodářskou část.
myslivna, hájovna
Součást hierarchie vrchnostenských staveb, vyhrazených pro bydlení zaměstnanců, kteří se starali o lesní hospodářství. Na rozdíl od příbytku nejvyššího lesního úředníka – fořta, jehož dům byl zpravidla umístěn v místě správy panství, byly myslivny a hájovny umístěny v kontaktu s vesnicemi nebo i izolovaně v lesích.
N
nepřímé vytápění
Způsob provozu vytápěcího zařízení (pece či kamen), při němž je místo obsluhy s příslušnými otvory pro přikládání a odvod dýmu (kuchyně) odděleno stěnou od prostoru, v němž je vytápěcí zařízení umístěno (zpravidla obytná místnost – světnice).
P
panský dvůr
Areál vrchnostenských hospodářských staveb, situovaný buď ve vesnici nebo volně v krajině. Podoba dvorů byla různá počínaje obdobou velké selské usedlosti a konče rozsáhlými náročně komponovanými areály podle projektů renomovaných architektů. Obytné a zejména hospodářské budovy v těchto dvorech představovaly rovněž kvalitativní inspiraci při inovacích běžné vesnické zástavby.
podstávka
Dřevěná rámová konstrukce – stolice, přisazená k vnějšku stěn přízemí a vynášející stěny patra, používaná zejména u severočeských patrových dřevěných domů v 17. – 19. století.
polodymná jizba
Přechodné řešení mezi dymným a nepřímým způsobem vytápění obytné místnosti – jizba s pecí, jejíž dým sice ještě vstupuje do prostoru místnosti, ale je odváděn dymníkem nad její strop do krovu.
předpecní jáma
Prohlubeň kvádrového tvaru, umístěná v podlaze před ústím pece, jejíž blok je „zapuštěn“ tak, že se nakládací otvor ocitá zhruba v úrovni podlahy. Jáma umožňovala při obsluze pece stát vůči peci v potřebné pracovní pozici, a pro ostatní dobu se zakrývala poklopem. Situace se využívala při potřebě úspory místa v tradičním i pozdějším tahovém vytápěcím systému. Ve starších případech bylo možné ve světnici na snížený blok pece zčásti nebo zcela nasunout těleso kamen nebo při umístění pece v kuchyni používat její horní vydlážděnou plochu pro otevřené ohniště k vaření. V mladším tahovém období umožnila předpecní jáma více variant umístění pece (např. zmíněné zasunutí pod nástupní rameno schodů).
přikládací prostor
Zařízení pro nepřímou obsluhu kamen mimo dymníkovou kuchyni, převzaté z náročnějších ubytovacích objektů (zámky, kláštery). Zařízení má podobu niky ve stěně chodby, zavírané dvířky, v níž jsou přístupné standardní sestavy přikládacích a kouřových otvorů kamen v přilehlých obytných místnostech. Nad přikládacím prostorem začíná ve stěně sopouch širokého, tzv. průlezného komína, sloužícího odvodu dýmu i přístupu vzduchu pro kamna.
R
roubení
Dřevěná konstrukce stěn z vodorovně kladených vrstev trámů, vázaných v nároží tesařskými vazbami (nejčastěji tzv. na rybinu). Roubení se liší podle druhu a způsobu opracování dřeva (kuláče, trámy zčásti či zcela hraněné) a také podle výplní spár.
S
sestava pece a kamen
Zejména pro česky hovořící oblasti v Čechách univerzální spojení, umisťované v koutu světnice vpravo či vlevo za vstupními dveřmi (podle typu orientace půdorysu). V jihozápadních Čechách se pec mohla pec umístit samostatně v zadní světnici. V německy hovořícím pohraničí se pec otáčela o 90 stupňů, s možností většího či menšího vysunutí její zadní části ze zadní podélné stěny domu. V domech s větší kuchyní mohla pec stát i samostatně v ploše kuchyně. Výjimečně se chlebové pece na vesnici mohly stavět i jako samostatné objekty pro obecní použití.
sklep
Pod terén zapuštěný prostor, zpravidla zděný a klenutý, se skladovací funkcí.
sporák
Přímo obsluhované univerzální zařízení pro vaření, pečení i vytápění – součást tahové inovace vytápění v 19. století. Ve sporáku se přikládá na horizontální topeniště s roštem, umístěné při levém či pravém konci tělesa, pod plochou k vaření, tvořenou litinovými pláty. Horký dým pak prochází kolem trouby k pečení, která byla u starších typů vyvýšená, později zapouštěná do roviny plátů. Dým se do komína podle situace odvádí bezprostředním přisazením ke stěně se sopouchem nebo plechovou či keramickou rourou, u sestavy s pecí často zavedením do kouřových sopouchů pece, což přispívá k trvalejšímu prohřívání její horní plochy.
sporáková (tahová) kuchyně
Stupeň modernizace kuchyňského provozu, nastupující do vesnických domů v Čechách kolem poloviny 19. století. V novostavbách se budují nové kuchyně na místech starých dymníkových kuchyní jako větší světlé místnosti s okny, v nichž se vaří nikoli na otevřeném ohni jako dříve, ale na plátech sporáků, napojených na tahový komín. Ve světnicích se mohlo topit rovněž ve sporáku nebo novými tahovými kamny, díky kterým se charakter prostoru poněkud měnil (pokoj). Při početných úspornějších adaptacích v menších domech se pouze dosavadní komín upravil pro tahový provoz uzavřením spodního dymníkového ústí a náhradou tradičních kamen ve světnici sporákem, čímž se vaření z kuchyně přeneslo do světnice.
spížní komora, spíž
Prostor, vyhrazený ukládání potravin, situovaný zpravidla v přízemí, v těsné vazbě na kuchyni. Spížním komorám nevadilo chladné, případně ani mírně vlhké prostředí.
stodola
Hospodářská stavba v zemědělské usedlosti, určená pro uskladnění a výmlat svezeného obilí. Dispozice stodoly je uspořádaná zpravidla trojdílným způsobem – se středním mlatem, vybaveným protilehlými vjezdy, a dvěma postranními pernami. Starší dřevěné stodoly se z bezpečnostních důvodů umisťovaly v zahradách za usedlostmi, mladší zděné stodoly se zapojovaly do sestavy budov kolem dvora.
stáj
Specializovaný název prostoru pro ustájení koní. Při odděleném ustájení koní a krav se stáj vždy umisťovala v těsnější blízkosti obytné části domu.
sušírna ovoce
Drobná stavba se spodním vytápěcím zařízením a horní sestavou lísek pro kladení sušeného ovoce. Vývoj sušení postupoval od sušení dýmem přes polodymný systém k nepřímému sušení čistým teplým vzduchem. Sušírny se umisťovaly v zahradách a sadech vzadu za usedlostmi.
světnice
Pokročilejší typ obytné místnosti s nepřímou obsluhou vytápění. Název vznikl v závěru středověku pro odlišení nové kvality čisté, světlé obytné místnosti od dosavadních tmavých jizeb.
světnička
Menší obytná místnost, zpravidla vázaná na světnici a umístěná vedle ní ve druhém traktu dispozice.
síň
Vstupní a komunikační prostor domu s přístupem (vlevo či vpravo) do obytné místnosti, na opačné straně do komory či chléva, proti vstupu do kuchyně a případně k průchodu za dům. Ve středověkých domech se do síně obracel nástupový aparát dvoupodlažního komorového bloku ve třetím – zadním dílu domu, u mladších domů se zastropenou síní se zpravidla v koutě za vstupními dveřmi na straně proti vstupu do obytné místnosti umisťovaly schody do podkroví.
sýpka
Stavba pro umístění sýpkové komory či komor, přízemní nebo častěji patrová, s různým materiálovým provedením. Pro sýpky charakteristická je masivní výstavba, u starších objektů připomínající často pevnostní stavby, u mladších sledující jako vzor sýpky v panských dvorech.
škola
Veřejná stavba, fungující zpravidla jako příslušenství farních obcí, situovaná poblíž fary a kostela. Rozvoj výstavby vesnických škol navazuje na vydání školského zákona roku 1774, typologie starších škol je zpravidla podobná uspořádání selských domů.
T
tahová úprava pece
Zařízení, které na rozdíl od tradičního systému zamezuje volnému vstupu dýmu do prostoru kuchyně. Inovace spočívala v tom, že před ústím pece, resp. jejích kouřových sopouchů, se umístila vyzděná clona se železnými dvířky. Na tuto distanci byl napojen sopouch, jímž odcházel dým do tahového komína, který tudíž nemusel být umístěn v bezprostřední blízkosti. Nová situace zbavila pec některých dosavadních vazeb a umožnila její operativnější umisťování (např. pod nástupní rameno schodů do patra).
tahový komín
Klíčový prvek modernizace vytápěcího a kuchyňského provozu, na české vesnici osvojovaný kolem poloviny 19. století. Na rozdíl od starších širokých a dole otevřených dymníkových komínů jsou tahové komíny úzké a dole uzavřené, resp. vybavené pouze vybíracím otvorem. Součástí inovace jsou kromě tahových komínů i nová, v místnostech přímo obsluhovaná topidla – kuchyňské sporáky a tahová kamna.
trojdílný půdorys
Podélná sestava tří základních půdorysných dílů v normovém řazení, uplatňovaná v obytných částech domů selských usedlostí i chudších chalupách (redukovaná někdy do dvojdílné sestavy pouze u nejmenších domků).
typ orientace půdorysu
Dva možné, vzájemně zrcadlově převrácené způsoby podélného řazení prostorů obytné části zemědělských domů, rozlišené podle toho, zda se po vstupu zvenčí v síni zahýbá do obytné místnosti doleva (orientace levá) nebo doprava (orientace pravá).
typ půdorysu domu
Tři, resp. čtyři varianty půdorysného řešení trojdílného jádra dispozice domů, odlišné podle funkce třetího – zadního dílu dispozice: typ komorový (ve třetím dílu je umístěna komora nebo dvě komory vedle sebe), typ chlévní (ve třetím dílu je umístěn chlév) a typ smíšený – komorově-chlévní (ve třetím dílu jsou umístěny vedle sebe komora a chlév). Variantou komorového typu je půdorys, v němž zaujímá třetí díl namísto komory druhá, tzv. zadní světnice.
typologie půdorysů vesnických staveb
Opakované, normové řešení půdorysných schémat, uplatňované nejen u domů a chalup, nýbrž i u hospodářských staveb.
V
výlevka
Kuchyňské zařízení pro vylévání pomyjí s mísovitou nálevkou a žlábkovým chrličem, prostupujícím zadní obvodovou stěnu; v Čechách u selských domů spíše ojedinělé zařízení ve větších kuchyních.
výměnek
Bydlení, vyhražené někdejším hospodářům po předání usedlosti mladší generaci. Vybavenost výměnku byla závislá na mnoha okolnostech a pohybovala se od možnosti pobytu v jedné společné světnici až po samostatnou chalupu či malou usedlost, více či méně přičleněnou k mateřské usedlosti.
Z
zahrada – zahradník
Označení, užívané zejména na Moravě pro menší usedlosti (resp. větší chalupy) a jejich držitele.
zděné stěny
Prováděné zejména z místního sbíraného či lomového kamene nebo z cihel. Uplatňování zděných staveb na vesnicích je zpočátku spíše nedobrovolné, způsobené protipožárně motivovanou legislativou ve 2. polovině 18. století a dovršené zákazem dřevěných staveb roku 1816. Cihlové zdivo se oproti kamennému pokládalo za soudržnější a tepelně kvalitnější, takže se upřednostňovalo v obytných částech domů a za dostatečné se pokládalo jeho tenčí provedení.
zápraží
Komunikační pruh podél vstupní stěny domu, zpravidla zpevněný a vyvýšený, chráněný (zejména u starších dřevěných domů) přesahem střechy.

Prostorový informační systém SOVAMM